Vytápěné kostely dusí varhany. Ztrácí hlas i kondici

Vytápěné kostely dusí varhany. Ztrácí hlas i kondici
Foto: ara  /  Petr Kovář
Prakšice Zprávy 16 / 03 / 2016

Pokud se domníváte, že varhanář musí být ke své práci vybaven nutně i hudebním sluchem, pak jste na omylu. Zní to nepravděpodobně, ale i mezi těmi nejlepšími v zemi jsou uznávaní specialisté, kteří bez nadsázky nezahrají ve správné tónině a rytmu ani „ovčáky čtveráky“. A není jich vůbec málo.
Skutečně? „Spousta varhanářů nemá vůbec žádné hudební základy nebo sluch, a přesto jsou v profesi úspěšní. Třeba tím, že se soustředí na obnovu určité části nástroje. Hudební sluch podmínkou k prosazení rozhodně není. A jak je to možné? Varhanáři vzájemně spolupracují. Bez čeho se ale určitě žádný z nich neobejde, to je zručnost,“ říká Petr Kovář, varhanář z Prakšic.
Dvaatřicetiletý odborník patří k těm, kteří dokáží sami vrátit mohutným nástrojům jak kondici, tak i správný zvuk. „Pocházím z hudební rodiny, vztah k hudbě a varhanám obzvlášť mám od malička. Otec navíc působil jako sbormistr v prakšickém kostele, kde nástroj nebyl dlouhodobě v dobrém stavu. Když jsem dospěl, sebral jsem drzost a odvahu a tajně začal varhany opravovat sám,“ vzpomíná na své začátky Kovář. „Došlo to nakonec do stadia, že jsem se přihlásil na varhanářskou školu v Krnově a získal tam druhou maturitu. Tu první jsem už totiž měl za absolvování zlínské střední školy. Psal se rok 2008, kdy jsem se začal živit jako varhanář.“
A nutno dodat, že úspěšně. Mimochodem, Petr Kovář obnovil kromě desítek kostelních varhan v celé zemi i historicky ceněný nástroj v polském Sadlnu.
Nyní stojíme na kůru kostela sv. Václava v Domaníně. Tady měl Petr Kovář od loňského května až do poloviny září svůj druhý domov. Rozhovor začíná netradičně otázkou varhanáře.

P. K.: Nevšiml jste si něčeho výjimečného?
J. Ch.: Kůr působí, že je nakřivo, a varhany jsou v zadní části podepřeny velkými kusy dřeva. To byla také součást rekonstrukce?
P. K.: Něco podobného jsem ještě neviděl. Jde o velkou zvláštnost domanínského kostela. Jeho kůr je skutečně z kopce, a tím pádem ujížděly i varhany. Po domluvě s farářem a varhaníkem se tedy zadní část vyrovnala dřevěným soklem. Byla to nutnost už kvůli píšťalám. Při nerovnosti táhnou dozadu, a protože jsou z kovu, mají tendenci se deformovat. To všechno by se mohlo podepsat také na ovládacích ventilech.

Jak si tuto zvláštnost vysvětlujete?
Buď někdo varhany postavil zešikma, nebo vše časem poněkud ujelo. Podle křivé podlahy ale soudím, že stavitelé varhan si šikmé plochy nevšimli. Na každý pád je to rarita. Jako by vám zedník postavil šikmou zeď. (smích) Změřil jsem si, že tady došlo ke zvednutí nástroje přesně o patnáct centimetrů!  

Jaká je historie domanínských varhan?
Původním stavitelem je Karel Čapek z Poličky. Jeho podpis je dodnes jasně patrný na dřevu. V osmdesátých letech pak byly přestavěny Dřevopodnikem města Brna. Jeho lidé přestavěli nástroj do současné podoby. Při tomto zásahu došlo k úpravě, rozšířil se hlasový rejstřík jejich hlasu. Od té doby se však už žádná oprava nebo údržba nekonala.

Takže jste převzal zanedbaný nástroj...
... který musel projít téměř generální opravou. Varhany byly v jednu chvíli zcela rozebrané. Každá z píšťal se musela zvlášť prohlédnout a opravit.

Obecně prý platí, že historické nástroje trpí nejen nájezdy červotočů, ale také třeba malířů, kterým do píšťal padá omítka… Je to pravda?
Nesporně. Dřevěné píšťaly jsou nyní napuštěné proti dřevokaznému hmyzu. Ten je vůbec největší nepřítel. Jakmile se do dřeva pustí červotoč a nezastavíte ho včas, varhany jsou na odpis. Spousta jiných problémů se dá vyřešit restaurátorskými zásahy, tedy pokud zákazník trvá na zachování původního stavu. Ale s červotočem je to jiné. V dnešní době jsou náklady na stavbu nového nástroje vysoké, a tak se většina farností snaží varhany zachránit. Proto se na dřevo aplikují také nátěry proti plísním a houbám.

A „přístup“ malířů?
Tím, že varhany nebyly udržované, podléhaly postupné zkáze. Horní patro bylo změtí pavučin, prachu a také suti. Kostely se totiž malují nepoměrně častěji a malíři, ti si neberou servítky. Nemají ponětí, o co tady jde, jak citlivým nástrojem jsou varhany. Našli jsme v nich i kusy omítky, dlažby nebo betonu odpadlého z římsy. Často se v nástroji objevují předměty, které tam někdo z dělníků buď zapomněl, nebo nechal záměrně. Opravoval jsem jednou praskliny, které někdo určitě plánovaně vyplnil dobovým tiskem nebo notovým záznamem. Neobvyklé nejsou ani nálezy různých písemností nebo „vzkazů do budoucnosti“.

Přesto se na varhany dalo i před rekonstrukcí stále obstojně hrát, pravidelně doprovázely bohoslužby…
Toto zjištění mě mile překvapilo. Hraní každému nástroji velmi prospívá. Když jsou varhany pravidelně v provozu, tak se pohyblivé a funkční části nemají čas pokazit. To máte jako s autem. Když zůstane dlouho stát, může nastat problém. Samozřejmě to neplatí na všechny nástroje. Leckde mohou nastat únavové problémy materiálu. Ale tady v Domaníně pravidelné hraní pomohlo. Začaly se projevovat spíš herní problémy, třeba zapínání rejstříků. V minulosti do nástroje, nejspíš z půdy, také zateklo. Voda úplně znehodnotila jeho hlavní části. Varhany tvoří z devadesáti procent dřevo a to stále pracuje se změnami teploty a vlhkosti. Vezměte si třeba loňské extrémní léto. Spoustu nástrojů, především těch starších, trápí vysychání a unikání vzduchu tam, kde musí zůstat.

Co s tím?
Nejjednodušším řešením je postavit nádobu s vodou do varhan a nechat ji tam až do té doby, než dřevo znovu získá svoji kondici a patřičné parametry. Když nástroj vyschne, nezbývá než čekat.

Spousta kostelů se v zimě vytápí. Jak na to nástroje reagují?
Faktem je, že přes zimu se objevují na nástrojích neduhy. Teplo snižuje vlhkost vzduchu a dá se říct, že spoustu práce máme mezi Vánocemi a Velikonocemi, kdy suchem vysílené varhany doslova přestanou hrát. Nejčastějším problémem je, že se některý z tónů přestane ozývat. Tato potíž se dá seřídit nastavením na zimní a letní provoz varhan. Což také spoust farností využívá.

Zmínil jste, že každá z píšťal se musela prohlédnout a vyčistit zvlášť. Laika při pohledu na změť trubek napadne jediné: Spíš než varhany složím Rubikovu kostku.
Není to tak složité, jak to na první pohled vypadá. Všechny komponenty na sebe navazují v logickém sledu. Každá píšťala má svoje místo, v podstatě není možné udělat při rozebírání a zpětném nasazení chybu. Každá píšťala je ocejchovaná, má svoji příslušnost k danému hlasu a tónu. Rutina. (smích). V podstatě se mění maximálně způsob ovládání přenosu signálu od klaviatur k tónu.

Co tedy bylo časově nejnáročnější?
Varhany se ovládají vzduchem, a všechno je tedy o jeho přístupu do mechanických částí, které jsou při hře stále v pohybu. Museli jsme tady vyměnit asi 1 500 malých měchů. Dají se pořídit v zahraničí, ale to je drahé. Proto si měchy, ve kterých vzduch nadzvedává ventilek, a ten pak pouští zvuk do píšťaly, vyrábím sám. Každá píšťala má vlastní měch, takže ruční výroba tady zabrala asi měsíc a půl.

Co všechno si tak musí varhanář vyrobit?
Každý se specializuje na něco jiného. Já třeba nejsem schopen vyrobit ve vlastní dílně kovové píšťaly. Jde o technologicky tak náročný proces, že je lepší využít práce kolegů, kteří se na tyto komponenty zaměřují. Moje spektrum je dřevo. Kromě měchů tak jde o výrobu skříní, píšťal, zkrátka vzduchové hospodářství.

Jak se varhanům po rekonstrukci vrací hlas?
Ladění je vůbec nejnáročnější proces obnovy varhan. Když nástroj složíte, každou píšťalu je třeba naladit zvlášť. Což je náročné především po psychické stránce. Tuto práci sám nezvládnete, musíte být dva. Jeden musí být u hracího stolu a držet klávesu tak, aby hrála. Každá píšťala je vytvořena pro jiný tón. Je vybavena ladičkou a jejím pohybem nahoru nebo dolů se mění tón píšťaly. Takže při ladění se musí nalézt ideální poloha, která určí tón. Tu správnou polohu, aby frekvence odpovídala.

Což asi trvá velmi dlouho.
Zpravidla celý týden…

Setkal jste se s varhaníkem, který vám vytýkal nový zvuk varhan?
To je zcela běžná praxe. Za varhanami se v dnešní době střídá spousta hráčů. A jak se říká - sto lidí, sto chutí. Někdy jde o oprávněnou výtku, někdy o subjektivní názor. V takovém případě musíme být schopni vysvětlit, že zvukový projev nástroje je skutečně takový, jaký po opravě vydává. Že nejde o vadu. Může se stát, že se objeví problém, ale od toho je záruční lhůta. K varhanům se často a rádi vracíme. Dáváme záruku od dvou do pěti let.

Začal jste hovořit v množném čísle. Kdo je to „my“?
Na spoustě zakázek spolupracuju s kolegou Michalem Stonišem. Pracovali jsme společně v Domaníně a loni na jaře také v pražské fakultní nemocnici U Apolináře. V jedné z nejznámějších českých porodnic byste varhany asi nečekal. Nejspíš tam zůstaly proto, že nemocnici dříve spravovala církev. Dosud je v ní nádherná kaple, která v minulém režimu sloužila jako sklad nábytku a dalších přebytečných věcí. Varhany se tam zachovaly v celkem dobrém stavu. Na tuto práci rádi vzpomínáme.

autor: JAROSLAV CHUDARA
TOPlist

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace