Vzpomínám na lípu ověšenou zvědavci, kteří chtěli vidět popravy

Vzpomínám na lípu ověšenou zvědavci, kteří chtěli vidět popravy
Foto: archiv  /  Ladislav Šupka
Uherské Hradiště Zprávy 21 / 10 / 2015

Osud bývalé uherskohradišťské věznice stále visí v oblacích. Přestože poslední zprávy z pražských kuloárů, radnice i kanceláře senátora naznačují, že by se po více jak dvaceti letech přešlapování na místě mohlo přeci jen začít blýskat na lepší časy, minimálně ještě pár let budou obyvatelé i návštěvníci slovácké metropole nuceni sledovat chátrající budovu připomínající hrůzy, které zde byli schopni páchat protagonisté fašistického i komunistického režimu. Zásadní změně by mohla pomoci také nová petice, která vznikla na konci letošního léta. „Pokud vím, vždy byl problém nalézt kompetentního partnera pro jednání a často se skončilo planými sliby,“ ohlíží se za dlouhým příběhem uherskohradišťské věznice Ladislav Šupka, člen petičního výboru, emeritní a nejdéle soužící starosta Uherského Hradiště.

Co pro vás osobně znamená odkaz uherskohradišťské věznice?
Jako rodilý Hradišťan od dětství vnímám tuto omšelou ponurou budovu jako součást nejprve skoro periferie a postupně co součást městského centra. Poprvé jsem si uvědomil, co ten velký blok asi znamená, když jsem těsně po válce, kdy tam pracoval Lidový soud, viděl lípu u křižovatky ověšenou zvědavci, kteří chtěli vidět ve dvoře popravy. V té době a ještě dlouho potom pak fronty žen před vchodem do věznice - z dnešního parkoviště UMPRUM, které chtěly předat něco pro své blízké. O tom, co se dělo po 48. roce za působení vyhlášeného vyšetřovacího komanda Hlavačky a Grebeníčka, se jen šeptalo.
Nutně mám hradišťskou věznici spojenu s tísnivou atmosférou padesátých let. I když nám, jako žákům jedenáctiletky, nebránila její existence, abychom pod mohutnými kaštany (poslední z nich nedávno dožily na autobusovém nádraží), které ze dvou stran zakrývaly vysokou zeď, v jejich stínu randili, či zkoušeli slast prvních cigaret. Pamatuji také na vězně, kteří pod přísným dozorem pochodovali budovat mařatský kravín. A pak na desítky let celý ten obrovský komplex bez pohybu čněl jako zapomenutý balvan v živém městě, které jej postupně obklopovalo. A ční tak dodnes.
Poprvé jsem se dostal dovnitř v roce 1979, když se tam uskladňoval fundus zemědělské výstavy. V traktu samovazeb. Bylo to něco zcela jiného než dnes, kdy se tam občas může člověk podívat a pohybuje se v davu dalších návštěvníků. Ozvěnu kroků v šeré studené chodbě slyším dodnes. Za těch něco víc než 60 let, co sloužila věznice svému účelu, jistě jí prošlo mnoho skutečných kriminálníků. Ale představa pocitů a zážitků těch, kteří se zde ocitli jako slušní lidé, jen politicky odlišných názorů, mi nevymizí z paměti. Snad toto je ten odkaz.

Věznice však dnes bohužel stále chátrá. V čem podle vás tkví ten největší problém, který brání tomu, aby konečně došlo k její rekonstrukci?
Je to kombinace nezájmu majitele, resp. jeho nerozhodnost, malá ochota vůbec o problému diskutovat a z toho vyvozovaný nedostatek financí.

Radnice, kraj i další politici se již mnohokrát pokoušeli tento stav změnit. Jejich aktivity vždy však vyzněly na prázdno. Jak se s odstupem času díváte na tyto snahy? Stala se podle vás někde chyba, anebo jen tlak nebyl natolik silný, aby se přetavil v konkrétní činy státu?
Pokud vím, vždy byl problém nalézt kompetentního partnera pro jednání a často se skončilo planými sliby, nebo tím, že následkem častých změn na centrálních úřadech náhle nebylo s kým jednat. Nedostatkem v určitém období byla pak i nerozhodnost zastupitelstva města. Z obavy o ztrátu tváře nebylo schopno jasně prohlásit, že město nemá zájem získat věznici do svého majetku. Jednání o koupi jen prodlužovalo období bez jakéhokoliv pokroku. Poslanecký návrh zákona o převodu nemovitostí na město byl více gestem zviditelnění než cestou reálného postupu. Jsem totiž přesvědčen, že v konečné fázi by zastupitelstvo nabytí tohoto městem nevyužitelného majetku neschválilo.  

Jednou z posledních iniciativ je nová petice za záchranu uherskohradišťské věznice, kde jste se stal členem petičního výboru. Je to podle vás cesta, jak situaci pomoci?
Rád se účastním této iniciativy, neboť si myslím, že je nutno opakovaně vyjadřovat požadavek naší veřejnosti na rozhodnutí o budoucím účelu a zahájení práce na opravách. Přiznám se, že dnešní obecnou oblibu tvořit petice ve prospěch nebo proti něčemu nesdílím. Zde však podporuji občanský protest proti nečinnosti majitele významné stavby v centru města, architektonické památky a pomníku zvůle komunistického režimu. Věřím, že naše petice podpoří letitou snahu sdružení Memoria a kroky senátora Iva Valenty.

Po mnoha nejrůznějších úvahách o využití věznice dnes převládá konsensus, že realistickým řešením je rekonstruovat věznici pro potřeby okresní justice a zároveň zde vybudovat Muzeum totality. Proč podle vás převládla právě tato varianta?
Pokládám to za logický zájem okresního soudu, který nemá sídlo odpovídající významu a vážnosti této instituce. Muzeum totalitních režimů (neměli bychom zapomínat i na období protektorátu) pokládám za nedílnou součást projektu.

V poslední době se objevují náznaky, že by se snad i měla situace začít měnit, a alespoň v tuto chvíli to vypadá tak, že stát začíná osud věznice konečně řešit. Věříte tomu, že tentokrát to již vyjde?
Vůle k trvalému tlaku na centrální orgány vytváří jistě naději.

TOPlist

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace