Ivan Chrástek z Uherského Brodu vybočuje z řady. U podnikatele, který zažil nejdříve úspěch s firmou na výrobu plastových součástí pro auta a dnes prosperuje v oblasti cestovního ruchu, byste nejspíš čekali relaxaci na vyhřáté pláži někde v Karibiku. On však tráví pravidelně čas s klienty brodské Charity. Pomocnou ruku jim navíc nabízí také doma. Třeba tak, že je spolu s manželkou pozve do svého domu na společný oběd.
Ale popořádku. Nejdříve je třeba se vrátit o jedenáct roků zpět. Psal se rok 2006, když se Ivan Chrástek rozhodl prodat firmu a vydat se na studia. Ne že by je šestapadesátiletý inženýr potřeboval, chtěl se zkrátka znovu vzdělávat. Asi po dvou letech pak nabídl své služby brodské Charitě. „Její ředitel Petr Houšť byl zpočátku trochu překvapený a možná i nedůvěřivý, byl jsem pro něj přece jen neznámý člověk. Ale vyslechl mě a za nějaký čas se ozval a ptal se, jestli moje nabídka stále platí,“ vrací se do nedávné historie Ivan Chrástek. „Ani jeden z nás zpočátku příliš nevěděl, jak a kam moji snahu nasměrovat. Tak trochu jsme v té době improvizovali. Prostor se mi nakonec otevřel v brodském Azylovém domě pro matky s dětmi. Snažil jsem se s klientkami hovořit o tom, jak organizovat dětem volný čas nebo jak využívat podobných nabídek na volnočasové aktivity v okolí. Také jsem maminkám pomáhal při hledání práce. Kromě jiného jsem uspořádal třídenní dětský tábor v Záhorovicích nebo výlet do zlínské ZOO v Lešné. Nikdo z nás tehdy příliš nevěděl, jak spojit osobní snahu se zavedeným řádem a pravidly azylového domu, takže někdy moje snaha měla větší, jindy menší úspěch. Pak jsem začal také s dobrovolnickou činností pro uherskobrodskou Terapeutickou dílnu svaté Justiny. Její klienty také zveme s manželkou jednou ročně na společný oběd u nás. A v těchto aktivitách pokračuji dodnes.“  
Ivan Chrástek se loni zapojil také do celorepublikového projektu, který zacílil na začleňování lidí do většinové společnosti. „Bližší podrobnosti bych zatím nechtěl specifikovat, protože v projektu jsem prozatím nenabyl žádnou větší zkušenost. Také jsem se domluvil s Janou Juráskovou, vedoucí Azylového domu pro matky s dětmi, že pro děti uspořádám společně s kolegy z mé firmy zhruba čtyřikrát do roka volnočasové akce. Mělo by jít například o návštěvu canisterapeutického centra nebo hypoterapie. Po roce vše vyhodnotíme a rozhodneme se, jestli program rozšíříme, nebo naopak omezíme. Musím ale podotknout, že na dobrovolnickou aktivitu nejsem sám. Mám obrovskou podporu v manželce. Její pomoc je pro mne nenahraditelná i v dobrovolnictví,“ říká podnikatel.
A proč se vlastně rozhodl stát se dobrovolníkem? „Přiznám se, že se mi odpovídá dost těžce. Nikdy jsem své pohnutky pro dobrovolnictví neanalyzoval, nepřemýšlel nad nimi. Ale pokud mám opovědět na otázku, pak se domnívám, že lidskou přirozeností je předávat hodnoty a zkušenosti dál. Člověk člověku by měl být prospěšný, to by mělo být zcela přirozené. A já se snažím své vědomosti, pokud budou někomu užitečné, nabídnout dál. Považuji to za zcela normální, není v tom žádný cílený záměr,“ svěřil se Ivan Chrástek.