Hurikán Irma způsobil miliardové škody a vyžádal si desítky obětí na životech. Na většině míst nezůstal kámen na kameni, lidé přišli o domovy, majetky. Řádění největšího hurikánu v historii zažila na vlastní kůži i Pavla Hegerová z Uherského Hradiště, pro kterou se vysněná dovolená v Karibiku proměnila v boj o holý život… „Ani v nejhorším snu nás nenapadlo, že prožijeme peklo na zemi,“ svěřila se exkluzivně DOBRÉMU DNI sedmadvacetiletá Hegerová, která s přítelem vyrazila na ostrov Svatý Martin.
Na dovolenou odletěla po úspěšném zakončení studií a po vypršení zkušební doby v prvním zaměstnání. Z Prahy odletěla 1. září směr Amsterdam, odkud už ji letadlo dopravilo na ostrov Svatý Martin. „Celý let jsem si povídala s paní jménem Marcia, která na ostrově už více než dvacet let žije. Taky mi jako první řekla, že na Karibik míří hurikán Irma, a vypadala opravdu vážně. Docela mě vystrašila, ale na krok zpět už bylo pozdě. Uklidňovala jsem se tím, že trošku zafouká, zaprší a další den už budeme zase na pláži,“ vzpomíná na první zprávu o hurikánu Hegerová.
Krásy ostrova si společně s přítelem užívala naplno jen tři a půl dne, autem projeli každý kout, navštívili krásné pláže a ochutnali místní dobroty, včetně karibského rumu nebo kokosové vody z čerstvého kokosu. „Připadala jsem si jako ve snu, ze kterého jsme se však velmi rychle probudili…,“ pokračuje sympatická žena.
V úterý 5. září bylo jasné, že ve večerních hodinách Irma na Svatý Martin udeří v plné síle. Na doporučení místních si rychle nakoupili zásoby pitné vody, jídla, natočili do PET lahví vodu z kohoutku, vrátili vypůjčené auto a zabezpečili okenice. „Jelikož jsme byli ubytovaní v plážovém domku jen deset metrů od moře, měla jsem špatný pocit. I když nás místní přesvědčovali, že domek vydrží… A proto jsem ještě rychle kontaktovala Marciu, přítelkyni z letadla, která mně jejich tvrzení vyvrátila a doporučila okamžitou evakuaci,“ vzpomíná Hegerová. Marcia jí doporučila čtyři hotely, kde má hledat volný pokoj, ale byly obsazené do posledního místečka. „Už jsem byla zoufalá, bála jsem se o život a začala plakat. I když mě přítel ujišťoval, že to zvládneme, na sto procent tomu nevěřil. Jen mě chtěl uklidnit. A proto jsem Marcii napsala, v jaké jsme situaci. Její reakce byla úžasná, nabídla mi, ať přijedeme,“ líčila drama. Jenže… Lidé už byli varováni, aby nevyjížděli na cesty. Marcia ale nezpanikařila a sehnala snad poslední taxi, které ještě jezdilo. „Taxikář byl skvělý člověk, obdivovala jsem jeho klid v duši. Nevím, jestli to bylo kvůli tomu, že je na hurikány zvyklý, nebo viděl, jak jsem vystrašená. Když nás u Marcii vyložil, bylo šest hodin večer karibského času,“ připomněla Hradišťanka. „Domorodkyně“ měla dům v ulici na kopci, celá rodina mladý pár vřele přivítala. Už se cítili mnohem lépe, bezpečněji. Ale strach z hurikánu je neopustil. „Když nad tím přemýšlím, je udivující, jak v krizových situacích uvěříte někomu, koho jste viděli jednou v životě. Ale já měla z Marcii zcela pozitivní dojem, věřila jsem, že naše rozhodnutí je nejlepší možné,“ uvedla.
Hurikán Irma udeřil kolem půlnoci, zanechával ze sebou jen spoušť. „Seděla jsem nehybně na pohovce v obývacím pokoji, poslouchala strašlivé zvuky hurikánu a modlila se, ať to brzy skončí a hlavně, ať přežijeme. Nejtěžší chvíle mého života mám stále v živé paměti. Kdo to nezažil, nepochopí. Cítila jsem bezmoc, zoufalství, protože jsem nemohla nic ovlivnit, jen čekat, jak to dopadne,“ ukazuje, jak jí naskakuje husí kůže po těle. Ještě nikdy neměla takový strach o život. Deset hodin trvalo jako věčnost. „Když jsme se ocitli v oku hurikánu asi kolem páté nebo šesté ranní, z ničeho nic vítr ustal, přestalo pršet a svítilo sluníčko. Kdybych neviděla tu zkázu kolem, ani bych o hurikánu nevěděla. Za padesát minut přišla z ničeho nic druhá ničivá fáze, kterou jsem strávila v pokoji s Marcii a její dcerou, nespaly jsme ani minutu. Muži mezitím kontrolovali situaci v domě. I když se voda dostala do kuchyně skrz okna, dveře i ze střechy po zdích, nic v domě nepoškodila,“ dodala Hegerová.
Když se hurikán přehnal, bylo deset hodin ráno. Nešla voda, elektřina ani mobilní signál. Češi už si mysleli, že mají vyhráno, když přežili. Ale to nejhorší teprve přišlo. „Zmizela veškerá zeleň, vítr odnesl střechy domů a moře zůstávalo rozbouřené. Nic nebylo stejné jako večer předtím. Byl to smutný pohled, ale to jsem ještě nevěděla, jak to vypadá jinde. Když jsme se marně snažili dostat na letiště, uvědomila jsem si, jaké jsme měli neuvěřitelné štěstí. Ulice, kde Marcia bydlela, to odnesla v podstatě nejméně z celého ostrova. Všude jinde byla situace o hodně smutnější,“ nevěřila vlastním očím.
Jelikož odlet z ostrova byl vyloučený, vyvstal další problém. Jak informovat rodinu a přátele, že jsou v pořádku. Jen na chvíli měla signál na mobilním telefonu, který ji okamžitě bombardoval zprávami z domova. Všichni o ně měli strach, rodiče zažívali hodiny hrůzy. „Ale pak signál zase spadl, takže jsme nikomu nestihli odpovědět,“ připomíná Hegerová. Marciu tak napadlo vytáhnout starý telefon, který nepotřebuje elektřinu, a zkusit jej oživit. I když to chvíli trvalo, Bellův přístroj se nakonec umoudřil. „Rodičům spadl kámen ze srdce, když uslyšeli, že jsme živí a zdraví. Druhý den nás na starém telefonu kontaktovali z české ambasády v Haagu, ale při záchraně nám nebyli jinak nápomocní. Kdybychom si neporadili sami, letos bychom se domů asi nedostali,“ posteskla si.
Dalších několik dnů strávili snahou „proniknout“ do jakéhokoliv letadla. Marně. „Letiště bylo celé zničené, zůstala jen ranvej. Za jediný den, který jsme strávili na přímém sluníčku bez jídla, vodu nám rozdávali, přistálo patnáct amerických letadel a několik nizozemských, takže domů odlétali jen Američani a Holanďani. Už jsem byla zoufalá, přestala jsem doufat, že se z ostrova dostaneme,“ začala propadat panice. Lidé navíc bojovali s nedostatkem vody i jídla, rabování a okrádání turistů bylo na denním pořádku. I když v Česku kolovaly zaručené zprávy o rozvozu humanitární pomoci s jídlem a pitnou vodou, určenou pro čtyřicet tisíc lidí na pět dní, zahlédli ji jen jednou… „Ale měli jsme štěstí, že naše ulice byla napojená na nemocnici, u které se vždycky snaží o co nejrychlejší opětovný provoz. S vodou to však bylo horší, z trubek zmizela velmi rychle, takže zůstala jen v bazénu. Pitné vody taky nebylo nazbyt, ale rodina, která nám poskytla střechu nad hlavou, měla dostatečné zásoby,“ podotkla. Jen jednou při cestě z letiště narazili na otevřený malý obchod, ve kterém nakoupili nějaké džusy, sladké pití a něco na zub pro doplnění cukru v těle. Za pár lahví Coca Coly, džusu, čtyři čokoládové tyčinky a dvě plechovky tuňáka zaplatili více než 100 eur! „Je smutné, že lidé vydělávali na neštěstí druhých. Věděli, že to lidé koupí i za takovou cenu. Na ostrově bylo všeho nedostatek,“ kroutí hlavou.
Když mladý pár zjistil, že hurikán Irma z 95 procent zničil francouzskou část ostrova, kde stál i „jejich“ plážový domek, věděli, že se podruhé narodili. A za svůj život vděčí rodině ze Svatého Martina, která jim nakonec zajistila i místo na palubě soukromého letounu. „Vzali nás s sebou do letadla, se kterým odlétali na Curacao, kde děti dostaly nabídku chodit do školy, protože na Svatém Martinu se jejího znovuotevření jen tak nedočkají. Když jsme je po přistání chtěli opustit s tím, že jsme už dost obtěžovali, rezolutně odmítli. Ubytovali nás u známých, kteří se k nám opět chovali neskutečně přátelsky, jako bychom se znali už léta,“ říká Hegerová se slzami v očích. Dostali spoustu jídla, čistou postel, měli vodu, elektřinu. „I když to většina považuje za samozřejmost, pro mě to byl v tu chvíli zázrak. Loučení s Marcií i jejími dětmi bylo bohužel rychlé, letecká společnost nám totiž potvrdila letenky hodinu a půl před odletem do Prahy, ale o to emotivnější. Těžko jsem zadržovala slzy, ale celou rodinu, která nás zachránila, jsem stihla pozvat na příští rok do České republiky. Jsem si jistá, že v kontaktu zůstaneme už napořád,“ nepochybuje Pavla Hegerová z Uherského Hradiště. Na karibském ostrově Svatý Martin totiž zažila dva týdny, na které nikdy nezapomene.